Česká republika se svého historicky druhého předsednictví v Radě Evropské unie ujímá 1. července 2022

zveřejněno 01. 07. 2022

Vážení čtenáři, milí klienti, ČR stála v čele EU naposledy v první polovině roku 2009. Předsednickou trojici utvoří stejně jako v minulém případě s Francií a se Švédskem. Předsednictví Rady EU je jedním z nejdůležitějších práv a nejnáročnějších úkolů vyplývajících z členství v EU. Role předsedající země je nejen organizační, ale také zprostředkovatelská, politická a reprezentační. Přípravy na nadcházející české předsednictví byly zahájeny v červenci 2018. Příprava a samotná realizace českého předsednictví v roce 2022 probíhá pod vedením předsedy vlády prostřednictvím Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. Na předsednictví se rovněž budou podílet ostatní resorty v čele s Ministerstvem zahraničních věcí a Stálým zastoupením ČR při EU. Koordinační úlohu bude plnit Výbor pro evropské záležitosti. Úřad vlády zřídil internetovou doménu www.eu2022.cz, jejímž prostřednictvím bude uveřejňovat aktuální informace o českém předsednictví v Radě EU. Předmětem červencové aktuality bude tedy vznik EU, stejně jako stručné představení orgánů Evropské unie.

Obrázek č. 1: Logo českého předsednictví v Radě EU – 2022

Zdroj: https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vlada-predstavila-logo—motto-a-priority-ceskeho-predsednictvi-v-rade-eu-197157/, vlastní zpracování, 2022

1. Úvod: Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. K 1. lednu 2022 tvořilo EU 27 států s 447,5 miliony obyvatel (2019, přibližně 5,7 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropské společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Stupňovala se a počet členských a přidružených států se zvětšoval, Spojené království bylo jediným státem, který EU opustil, stalo se tak 31. ledna 2020. Do té doby tři území členských států opustily EU nebo její předchůdkyně. Evropská unie je druhá největší ekonomika na světě, a to jak nominálně (po USA), tak podle parity kupní síly (po Číně). Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů.

2. Vizionáři a zakladatelé Evropské unie: Podnět k vytvoření Evropské unie (jak zní její současný název) dalo několik výjimečných osobností. Právě díky jejich energii a motivaci můžeme nyní žít v oblasti míru a stability, což tak často považujeme za samozřejmé. Šlo o osobnosti různých profesních zaměření, ale všichni, od bojovníků za svobodu po právníky a poslance národních parlamentů, sdíleli tentýž ideál: mírovou, sjednocenou a vzkvétající Evropu.

Obrázek č. 2: První z průkopníků sjednocené Evropy byl britský konzervativní politik Winston Churchill - Ve svém projevu předneseném v roce 1946 na curyšské univerzitě naléhal Winston Churchill na obyvatele Evropy, aby se přestali zabývat hrůzami minulosti a dívali se do budoucna. Prohlásil, že Evropa si nemůže dovolit dál s sebou vláčet břemeno nenávisti a touhy po pomstě, vyvolané zraněními a křivdami minulosti. Podle Churchilla spočíval první krok k obnovení „evropské rodiny“, kde vládne spravedlnost, soucit a svoboda, ve „vybudování něčeho jako Spojených států evropských“. A dodal: „Jedině tak se budou moci stovky milionů tvrdě pracujících začít znovu radovat z obyčejných věcí a věřit, že stojí za to žít“ - video můžete nalézt na: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/history-eu/eu-pioneers/winston-churchill_cs.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Winston_Churchill

Obrázek č. 3: Konrad Adenauer, první poválečný křesťansko-demokratický (konzervativní) kancléř Západního Německa, který ve funkci vydržel od 15. září 1949 do 16. října 1963. Konrad Adenauer se narodil 5. ledna 1876 v Kolíně nad Rýnem. Jeho politický talent se začal plně projevovat během jeho členství v katolické straně Centrum. V roce 1917 se stal starostou Kolína nad Rýnem. Koncem 20. let 20. století rozpoutala nacistická strana NSDAP proti Adenauerovi pomlouvačnou kampaň. Když v roce 1933, kdy se k moci dostali nacisté, Adenauer odmítl před návštěvou Hitlera vyzdobit město hákovými kříži, byl zbaven funkce kolínského starosty a byly mu zmrazeny bankovní účty. Po neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera v roce 1944 byl Adenauer uvězněn v nechvalně známé nacistické věznici Brauweiler u Kolína nad Rýnem. Po válce svoje úsilí soustředil na založení Křesťanskodemokratické unie (CDU). Doufal, že toto uskupení sjednotí protestantské i katolické Němce v jedné straně. Adenauerovy zkušenosti z druhé světové války jej naučily, že v politice je třeba být realistou. Zaměřil se proto na šíření myšlenky panevropské spolupráce. Adenauer byl velkým zastáncem Evropského společenství uhlí a oceli, jehož činnost byla zahájena na základě Schumannovy deklarace z 9. května 1950, a později také Smlouvy o Evropském hospodářském společenství, která byla kontrahována v březnu 1957.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Konrad_Adenauer, vlastní zpracování, 2022

Obrázek č. 4: Alcide De Gasperi („Budoucnost nelze stavět silou ani s chutí dobývat, ale trpělivým uplatňováním demokratických zásad, vůlí k dohodě a respektováním svobody.“), první poválečný italský ministerský předseda od roku 1945 do roku 1953, zakladatel Křesťanskodemokratické strany a zejména strůjce italského hospodářského zázraku.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alcide_De_Gasperi, vlastní zpracování, 2022

Obrázek č. 5: Jean Monnet, právě jeho myšlenky byly inspirací Schumanova plánu společné kontroly francouzské a německé produkce uhlí a oceli.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Monnet, vlastní zpracování, 2022

Obrázek č. 6: Robert Schuman, Robert Schuman se narodil jako německý občan v Lucembursku a v roce 1919, kdy bylo Alsasko-Lotrinsko, kde tehdy žil, vráceno Francii, získal francouzské občanství. Během druhé světové války oslovil Schumana Charles de Gaulle, který stál tehdy v čele francouzské exilové vlády, aby odjel do Londýna a stal se členem jeho vlády. Po válce se Schuman vrátil zpět do francouzské politiky a zastával řadu významných funkcí. Stal se klíčovým vyjednavačem mnoha významných dohod a iniciativ, jako byla Rada Evropy, Marshallův plán nebo NATO. Všechny tyto projekty měly za cíl rozšířit spolupráci v rámci západní aliance a zajistit sjednocení Evropy. Ve spolupráci s Jeanem Monnetem vypracoval světově známý Schumanův plán. Veřejnosti ho představil 9. května roku 1950 – toto datum se v současnosti považuje za den vzniku Evropské unie a každoročně se slaví jako Den Evropy.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Schuman, vlastní zpracování, 2022

3. Historie: Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou instituční smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman. Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Začátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropské společenství opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.

Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla termín Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo. Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy. Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské. V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.

Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou. Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.

Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat – právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euratom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno.

V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie (tzv. Brexit). Následně britská vláda započala proces vyjednávání odluky Spojeného království od EU, který měl dle původních plánů vyvrcholit 29. března 2019 vystoupením země ze struktur EU. Spojené království nakonec vystoupilo z Evropské unie k 31. lednu 2020.

4. Geografie: Evropská unie zasahuje - s počtem obyvatel zhruba 440 milionů - na území přibližně 4, 25 mil km²(má zhruba 440 mil. obyvatel), jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí EU jsou i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla, za Portugalsko Azory a Madeira a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte, Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským státům součástí EU (např. Grónsko, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzska Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají status přidruženého území. Vyjma toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují rovněž území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří apod. Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4 808) na hranici Francie a Itálie, Vänern na jihu Švédska je s plochou 5 650 km²jezerem s největší rozlohou povrchu a současně s objemem 153 km³jezerem s největším objemem. Nejdelší řeka Evropské unie je Dunaj (2 850 km), jež pramení v německém pohoří Schwarzwald (Černý les) a ústí do Černého moře.

Obrázek č. 7: Mapka členských států EU k 30.6.2022

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie, vlastní zpracování, 2022

5. Orgány EU: Základními (hlavními) orgány EU jsou pro občany České republiky v současné době:

5.1 Rada Evropské unie (pozn. do listopadu 1993 rada ministrů),

5.2 Evropská komise,

5.3 Evropský parlament,

5.4 Evropská rada a

5.5 Soudní dvůr EU (pozn. pozor neplést s Evropským soudem pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku.)

ad 5.1 Rada Evropské unie - (v právních dokumentech EU pouze Rada) je nepermanentním, kolektivním vrcholným orgánem Evropské unie, který reprezentuje zájmy členských států. Její hlavní činností je přijímání legislativy společně s Evropským parlamentem, jako reprezentantem občanů Unie. Rada Evropské unie představuje orgán, v němž jsou zastoupeny členské země, a to vždy jedním zástupcem na ministerské úrovni zplnomocněným zavazovat svou vládu. Příslušným ministrem je ministr, do jehož resortu spadá projednávaná agenda. Zároveň může tedy zasedat několik složení Rad současně.

Obrázek č. 8: Europa building v Bruselu je od května 2017 oficiálním sídlem Rady EU

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_Evropsk%C3%A9_unie, vlastní zpracování, 2022

ad 5.2 Evropská komise - sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Vytváří tak protiváhu zájmům jednotlivých členských států reprezentovaným zejména Radou EU. Je výkonným orgánem EU, navrhuje a vymáhá dodržování právních předpisů a provádění politiky EU. Komise je jedinou institucí, která má právo iniciovat legislativní návrhy. Vypracovává rozpočet EU a kontroluje jeho plnění. Dále dohlíží na prosazování práva EU a nakládání s finančními prostředky EU ve členských státech a na dodržování zakládacích smluv EU. Komise má na starosti reprezentaci Unie při mezinárodních jednáních včetně práva sjednávání dohod s třetími státy. Komise je stálým orgánem a skládá se z jednotlivých komisařů pro příslušné resorty a předsedy komise. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet sedm. Předsedkyně komise je od prosince 2019 německá politička Ursula von der Leyenová. Předsedu komise volí většinou svých členů Evropský parlament. Na základě návrhů členských zemí si poté předseda vybírá jednotlivé komisaře a místopředsedy. Přestože jsou komisaři nominovaní členskými státy EU, nesmějí k zájmům jednotlivých zemí přihlížet. Evropské komise má pětileté funkční období. Rozhodnutí schvaluje Evropská komise na základě prosté většiny hlasů, v praxi se však častěji používá konsenzus. Sídlo má v Bruselu.

Obrázek č. 9: Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, de facto vlády EU

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_komise, vlastní zpracování, 2022

Obrázek č. 10: Berlaymont, sídlo Evropské komise

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Berlaymont

ad 5.3 Evropský parlament - zastupuje občany Evropské unie. Od roku 1979 jsou europoslanci voleni v přímých volbách. Společně s Radou EU je další legislativní institucí, která se podílí na schvalování právních aktů, které se dále realizují v členských státech EU. Taktéž vykonává rozpočtové a kontrolní funkce. Po posledním rozšíření Evropské unie o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové parlamentu jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách. Sídlem parlamentu je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Po Brexitu se počet europoslanců snížil ze 751 na 705. 46 ze 73 křesel, které dosud patřilo Spojenému království, se zamrazilo pro případné další rozšíření EU. 27 zbývajících křesel se rozdělilo mezi 14 jiných členských států.

Obrázek č. 11: Jednací síň EP – genezi rozložení politických frakcí v průběhu jednotlivých volebních období a po konkrétních vlnách rozšíření EU můžeme vidět na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_parlament.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_parlament, vlastní zpracování, 2022

ad 5.4 Evropská rada - sdružuje nejvyšší představitele EU a představuje nejvyšší úroveň politické spolupráce mezi zeměmi EU. Evropská rada sestává z oficiálních hlav států, předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady, předsedy Evropské komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ti dohromady na její půdě vytvářejí společný politický program EU. Rozhoduje o celkovém směřování EU a jejích nejzávažnějších politických a ekonomických prioritách. Zabývá se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, včetně společné zahraniční a bezpečností politiky. Nominuje také a jmenuje kandidáty do významných funkcí v EU, např. na pozice v Evropské komisi. Vymezuje tak směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada však neschvaluje právní normy. Lisabonská smlouva ustanovila tzv. stálého předsedu Evropské rady, který svolává a řídí zasedání rady obvykle čtyřikrát ročně. Stálý předseda je volen na 2,5 roku a zastupuje Evropskou unii na jednáních s okolním světem. Od prosince 2019 úřad zastává bývalý belgický premiér Charles Michel.

Obrázek č. 12: Charles Michel, předseda Evropské rady

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Michel, vlastní zpracování, 2022

ad 5.5 Soudní dvůr EU - dbá nad jednotným výkladem evropského práva, resp. evropských právních norem (např. GDPR). Zajišťuje stejný výklad a uplatňování práva EU ve všech členských státech. Dohlíží na to, aby země a orgány EU dodržovaly unijní právní předpisy, a urovnává právní spory mezi jednotlivými státy a institucemi EU. Má sídlo v Lucemburku.

Závěr:

Vážení klienti, milí čtenáři, výše jsme pohovořili o průkopnících, historii a hlavních orgánech EU. Rozhodně jsme tím však problematiku EU nevyčerpali. Tento článek si nekladl za cíl vytvořit právní, ekonomický či politologický elaborát. Naopak naším úsilím jsme chtěli, aby našemu pojednání porozuměli všichni lidé u nás v ČR, neboť každý občan České republiky je i občanem obce či města, kraje a taktéž i Evropské unie. Na EU lze najít určitě mnoho pozitiv a negativ, a to především v legislativě, se kterou se musí vypořádat naše firmy zejména v oblasti služeb (terciární sektor). Na druhou stranu však v terciéru zrovna mnoho voličů SPD, Svobodných či Trikolory nepracuje. V současné době je v České republice hojně diskutovaným tématem zavedení společné evropské měny, tj. Eura. V ČR je to spíše politická než národohospodářská otázka. Je třeba si uvědomit, a to i přes vlnu zdražování, která provází (byť automaticky nemusí) zavedení společné měny, že Česká republika je proexportní ekonomikou, že jsou to právě velké obchodní korporace, které zaměstnávají nejvíce občanů, resp. tyto společnosti stejně při obchodování se zeměmi EU používají Euro. Největším negativem je při přijetí Eura ale bezesporu zapojení do Evropského stabilizačního mechanismu (záruky za dluhy všech členů eurozóny).

Prameny:

Fajmon, H., Kadečka, S. EU a vaše město/obec. informační příručka europoslance Hynka Fajmona. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, rok vydání nedohledán, 98 s.;

Kol. Malá encyklopedie Evropské unie. 1. vydání. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 1997, 260 s.;

Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R. Evropské právo. 3 vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 928 s.,

Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2004, 314 s.;

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alcide_De_Gasperi

https://cs.wikipedia.org/wiki/Berlaymont;

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Evropsk%C3%A9_unie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie;

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_komise

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_parlament

https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Michel;

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_soud_pro_lidsk%C3%A1_pr%C3%A1va

https://cs.wikipedia.org/wiki/Geografie_Evropsk%C3%A9_unie;