Čtyři rozličné jazyky nebrání konzistentnímu výkonu švýcarského národního hospodářství

Vážení a milí klienti, v dnešním pojednání se budeme věnovat jazykové problematice Švýcarska, jedné z deseti nejbohatších a politicky nejstabilnějších zemí na světě. Jak je vidět, tak i velká jazyková rozdílnost (a to i v dialektech tzv. švýcarské němčiny) nezabránila Švýcarsku ve velkých úspěších v měnové politice, bankovnictví, pojišťovnictví, hodinářství, turistickém ruchu, dopravě, potravinářství (sýry a čokolády) nebo např. ve farmacii atd. Zásadní totiž bylo pro Švýcary zjištění, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti občanů, což bylo poznání na svou dobu jistě revoluční. Ve Švýcarsku se také začala zavádět participace občanů na politice už v posledních desetiletích 19. století, zatímco ve zbytku Evropy se o tomto tématu začíná diskutovat teprve až o století později.

Švýcarsko tak už ve své ústavě přijaté v 19. století logicky deklarovalo plnou rovnoprávnost jazyků původně žijících obyvatel. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech čtyřech úředních jazycích, a to v němčině, francouzštině, italštině a rétorománštině. Všechny čtyři jazyky mají oficiální postavení národního jazyka. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady na úrovni kantonů a obcí. Všeobecně rozšířeným omylem je pak ale názor, že všichni Švýcaři hovoří všemi čtyřmi úředními jazyky své země. Např. Švýcaři, jejichž mateřštinou je němčina, se ve škole sice většinou učí jako první cizí jazyk francouzštinu a jako další angličtinu (v některých kantonech je tomu naopak), ale italsky již mluví jen málokterý z nich.

Spousta obyvatel ovládá kromě jednoho či více z oficiálních jazyků rovněž angličtinu, která má status pracovního jazyka. Švýcarsko však nikdy nebylo plně bilingvní či multilingvální zemí. Všechny čtyři jazyky jsou používány jen v určitých oblastech, tj. např. ve francouzské části Švýcarska (Romandii), nemá němčina příliš velkou váhu a naopak.

Obrázek č. 3: Jazykové rozdělení "čtyřjazyčného" Švýcarska II, kde "jazykové" hranice v žádném případě nekopírují ty kantonální, kdy největší kanton Graubünden je německy, italsky a rétorománsky hovořící, kanton Valais/Wallis s např. Zermattem francouzsky a německy mluvící, kanton Bern např. s městem Biel/Bienne německy a francouzsky hovořící a kanton Fribourg/Freiburg francouzsky a německy mluvící (viz níže).

Němčinou hovoří zhruba 64 procent obyvatel Švýcarska. Je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska, a to celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech (včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Wallis a Fribourg. V německy mluvících částech se v běžném styku využívá švýcarská němčina.

Švýcarštinou je nazývána švýcarská němčina, která se však používá také v části Rakouska a Německa. Odchylky se projevují díky vlivu francouzštiny na slovní zásobu. Rozdíly lze seznat i ve výslovnosti. Typické německé ostré „s (ß)“ se v současné době již nepoužívá a je nahrazeno „ss“. Schwyzerdüütsch, Schwizerdütsch nebo Schwiizertüütsch označuje všechny dialekty alemanštiny, kterými se mluví ve Švýcarsku. Různými dialekty alemanštiny hovoří kromě asi 60 % obyvatel Švýcarska i většina obyvatel Lichtenštejnska a část obyvatel Německa ve spolkových zemích Bádensko-Würtembersko a Bavorsko a rakouského Vorarlberska (nejzápadnější rakouské spolkové země). Je však nutné mezi tyto dialekty nezahrnovat švýcarskou variantu spisovné němčiny, jež se od té používané v Německu liší pouze v detailech. Při oficiálních příležitostech (školy, úřady) se totiž často uplatňuje výhradně spisovná němčina, avšak v médiích se lze běžně setkat i se švýcarskou němčinou. Především privátní rádia tak reflektují běžný život Švýcarů.

Švýcarská Němčina se tak stala pro 4,3 miliony Švýcarů univerzálním prostředkem každodenní mluvené komunikace s výjimkou zvyklostí nebo dohodou stanovených situací, kdy se při mluveném projevu použije spisovná němčina (často např. při školní výuce, jednáních parlamentu, v médiích). Používání dialektu pak není vyhrazeno určité sociální vrstvě, je naopak určitým projevem, kterým se německy mluvící Švýcaři vzájemně ujišťují ve své národní sounáležitosti bez třídních (míněno socioekonomických) rozdílů.

Francouzštinu, která je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Wallis a Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Bern, používá 20, 4 procenta Švýcarů. Romandie představuje neoficiální název části Švýcarska, kde je francouzština oficiálním či převažujícím jazykem. Rozdíly od spisovné francouzštiny samozřejmě existují, ale pouze v některých případech. Typickým příkladem je používání slovíček „septante“ či „nonante“ pro číslovky 70 a 90 na rozdíl od „soixante-dix“ (doslovně šedesát a deset) a „quatre-vingt-dix“ (doslovně čtyřikrátdvacetadeset) ve Francii. Zvláštností je také pojmenování jednotlivých denních jídel.

Italštinou hovoří 6, 7 % občanů Švýcarska, a to především na území tzv. „Italského Švýcarska“ („Svizzera italiana“). Je hlavní řečí v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Graubünden. Právě v italsky hovořících údolích kantonu Graubünden se místní italština velmi podobá italštině v sousední Lombardii.

Rétorománštinou mluví 0,5 % obyvatel kantonu Graubünden, kde je třetím úředním jazykem. O rétorománštině se někdy hovoří jako o poloúředním (polooficiálním) jazyce. Právo na komunikaci se spolkovými úřady v tomto jazyce mají pouze občané, pro něž je rétorománština mateřským jazykem. Navíc toto právo získali rétorománsky hovořící Švýcaři až po referendu v roce 1996. Teprve tehdy totiž dostala rétorománština status úředního jazyka (do té doby byla od roku 1938 pouze národním jazykem Švýcarska. Do této chvíle mohli Švýcaři komunikovat s úřady rétorománsky pouze na kantonální úrovni v kantonu Graubünden). Rétorománština dnes ustupuje ostatním jazykům Švýcarska. V současné době s ní hovoří méně než 60 000 osob. Jako spisovná forma všem nářečím slouží rumansch grischun, která byla vytvořena v roce 1982.

Málokdo však ví, že pojem rétorománština v sobě skrývá tři (v některých pramenech pět) podobné varianty románského jazyka. Kromě Švýcarska, kde se hovoří variantou romanši, zde patří ještě ladinština v Dolomitech, resp. v regionu Trentino-Jižní Tyrolsko (jedná se přitom pro Čechy známá „lyžařská místa“, jako je Val Gardena, Kronplatz nebo např. Alta Badia) a furlanština v okolí města Udine v regionu Furlánsko-Julské Benátsko. Lingvisté však nejsou zajedno, jestli opravdu všechny tři jazykové skupiny mají historické souvislosti.

Co říci závěrem? O Švýcarsku je např. pověstné, že se v něm jako platidlo používá Švýcarský frank, je neutrální (není tedy členem např. EU nebo NATO) apod. Málokdo ale ví, že se Švýcaři i přes právě svou známou neutralitu podílí od roku 2008 částkou 1, 302 miliard franků na různých projektech v zájmu snížení hospodářských a sociálních nerovností v rámci rozšířené Evropské unie. Stejně tak není vůbec v české společnosti známo, že Švýcarsko po roce 1968 velmi podporovalo na svém území politické uprchlíky z ČSSR. Taktéž lze určitě navázat i na historicky bohaté česko-švýcarské kulturní a obchodní vztahy. A Váš švýcarský obchodní partner i přes znalost angličtiny a několika dalších jazyků jistě velmi rád uvítá a pozitivně i ohodnotí odbornou komunikaci ve své regionální řeči, popříp. i znalost reálií daného kantonu.

Mgr. Petr Jezdinský