Lotyšsko, země plná kulturního bohatství a jantaru
zveřejněno 01. 06. 2021Vážení klienti, milí čtenáři, v dnešní aktualitě pohovoříme o velmi zajímavém státu, který se z de facto ruské či sovětské kolonie stal nejenom plnohodnotným členem NATO a Evropské unie, nýbrž i eurozóny. Ale samozřejmě, že tento článek nebude pouze o mezinárodních vztazích a národním hospodářství, ale v souladu s naším posláním především o historii, kulturním a přírodním bohatstvím této velmi pozoruhodné země, pro níž je typický jantar a např. i české tramvaje v Rize.
Lotyšsko je prostřední ze tří pobaltských států, který leží na jihovýchodním pobřeží Baltského moře a jeho Rižského zálivu. Na jihu sousedí s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem, na východě s Ruskem a na severu s Estonskem. Hlavním městem je Riga. Další významná města v Lotyšsku jsou Daugavpils, Liepaja a Jelgava. Lotyšsko se skládá ze čtyř hlavních historických krajů. Na západě země se nachází Kurzeme, na jihu Zemgale, na severovýchodě Vidzeme a na východě a jihovýchodě Latgale.
Obrázek č. 1: Vlajka, znak a geografické umístění Lotyšska
Obrázek č. 2: Riga, hlavní město Lotyšska, leží při ústí řeky Daugavy (Západní Dviny) do Rižského zálivu u Baltského moře. Žije zde přibližně 627 tis. obyvatel a je největším městem Pobaltí. Slouží jako kulturní, vzdělávací, politické, obchodní a průmyslové středisko širokého okolí, plní však i důležitou tranzitní roli mezi západními státy a Ruskem. Historické centrum Rigy, někdejšího hanzovního města je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO; vyjma několika středověkých sakrálních památek se město vyznačuje výraznou secesní architekturou, která je srovnatelná s městy, jako je Vídeň, Petrohrad nebo Barcelona.
Obrázek č. 3: Dům Černohlavců
Obrázek č. 4: Dóm s Rižským zámkem a řekou Daugavou v pozadí
V Rize se nachází velké množství akademických institucí, a to včetně Lotyšské univerzity, Technické univerzity a Stradiňšovy univerzity. V Rize zasedá i lotyšský parlament (Saeima) a na Rižském hradě sídlí lotyšský prezident. V posledních letech se výrazně zvýšil obchodní a turistický cestovní ruch vzhledem ke zlepšení komerční a turistické infrastruktury.
Lotyši jsou baltským národem a tvoří 62 procent obyvatel země. Oficiálním jazykem je lotyština, spolu s litevštinou jediný přeživší baltský jazyk. Přesto, že se musel od 13. do 20. století lotyšský národ podrobit cizí nadvládě, zachoval si svou identitu po celé generace prostřednictvím jazyka a kultury, zvláště hudebních tradic. V důsledku staletí ruské nadvlády (1710–1918) a pozdější sovětské okupace však tvoří 26,9% obyvatel Lotyšska Rusové, z nichž někteří (10,7% lotyšských obyvatel) nezískali dosud státní občanství. Do druhé světové války mělo Lotyšsko rovněž významné menšiny baltských Němců a Židů. Lotyšsko je historicky převážně luteránskou zemí, s výjimkou Latgalska na jihovýchodě, které je římskokatolické. Ruská populace je pak převážně pravoslavná.
Lotyšsko je rozvinutá země s vyspělou ekonomikou. Je 39. na světě v indexu lidského rozvoje. Od 1. ledna 2014 začalo užívat měnu euro, která tak nahradila lotyšský lat. Velmi vysoko je ceněno v indexech občanských svobod, svobody tisku, svobody internetu, demokratické správy, životní úrovně a bezpečnosti.
Moderní dějiny Lotyšska počínají na počátku 18. století, kdy vypukla tzv. Severní válka. Příčina této války je bezprostředně spjata s lotyšským územím a územními požadavky carského Ruska, jehož jedním z cílů bylo získat slavné a bohaté město Rigu. V roce 1710 se ruskému carovi Petru I. podařilo dobýt Vidzeme. Přes Vidzeme a Rigu získalo Rusko volný průchod do Evropy. Do konce století bylo celé území Lotyšska pod ruskou správou. Na konci 18. století se rychle rozvíjel průmysl a rostl počet obyvatel. Lotyšsko se stalo nejvyspělejší oblastí Ruska (viz úvod k článku). Na začátku 19. století se v lotyšském národě začalo probouzet silné národní cítění, obdobně jako na mnoha jiných místech Evropy v té době. Začaly se tisknout první noviny v lotyštině a došlo k aktivnímu kulturnímu rozvoji. Druhá polovina 19. století je dobou národního obrození - nejaktivnější členové lotyšského sociálního a kulturního života, takzvaní mladolotyši (lotyšsky: jaunlatvieši), vyžadovali stejná práva, jaká měly jiné národy.
Přímo idea nezávislého Lotyšska se zrodila na počátku 20. století. Během první světové války tato myšlenka zesílila. První světová válka Lotyše a lotyšské území zasáhla bezprostředně. Stateční lotyšští střelci (lotyšsky: latviešu strēlnieki), bojovali v této válce na ruské straně a svou odvahou si vysloužili uznání široko daleko v Evropě. Poválečné zmatky byly vhodnou příležitostí pro vznik nezávislého státu. Nezávislost vyhlásilo Lotyšsko krátce po ukončení první světové války - 18. listopadu 1918. První, kdo nezávislé Lotyšsko uznal, bylo sovětské Rusko, které se navždy zřeklo vlády a nároků na lotyšské území. Další jeho postup ovšem dokázal, že to byly pouze plané sliby. Mezinárodní společenství uznalo nezávislost Lotyšska 26. ledna 1921. V témže roce se Lotyšsko stalo členem Ligy národů a plně se zařadilo mezi demokratické státy. V této době bylo Lotyšsko po celém světě známo jako země, která dbá na práva menšin a věnuje jim zvláštní pozornost. V oblasti menšinových práv se Lotyšsko často dávalo za vzor jiným státům. Začal hospodářský rozkvět a ve 30. letech mělo Lotyšsko jednu z nejvyšších životních úrovní v Evropě.
Po podepsání tzv. Paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 Lotyšsko připadlo do sféry strategických zájmů SSSR. V souladu s touto protiprávní smlouvou sovětská armáda 17. června 1940 začala okupovat Lotyšsko. Během noci z 13. na 14. června 1941 byly desítky tisíc obyvatel Lotyšska násilně deportovány na Sibiř. Třicet pět tisíc lidí bylo vystaveno sovětským represím v prvním roce sovětské okupace. Na začátku druhé světové války Lotyšsko obsadila německá okupační vojska. V této době bylo v nacistických koncentračních táborech zavražděno 90% židovského obyvatelstva Lotyšska. V roce 1944 v Lotyšsku probíhaly těžké boje mezi německými a sovětskými vojsky, SSSR získalo převahu. V průběhu války obě okupační armády odváděly Lotyše do svých řad a tak zvyšovaly lidské ztráty národa. V roce 1944 se část území Lotyšska dostala opět pod sovětskou okupační správu. Okamžitě začala obnova předválečného pořádku. První poválečný rok poznamenaly neutěšené a ponuré události v životě lotyšského národa. Poválečná sovětská okupační moc proti Lotyšům uplatňovala represe a genocidu. Sto dvacet tisíc obyvatel Lotyšska bylo uvězněno nebo deportováno do sovětských koncentračních táborů. Sto třicet tisíc lidí před sovětskou armádou uprchlo na Západ. 25. března 1949 bylo 43 000 venkovanů při drastické represivní akci deportováno na Sibiř. V Lotyšsku začala rozsáhlá rusifikační kampaň - aby se ztížilo užívání lotyštiny, byla učiněna řada administrativních překážek. V poválečném období bylo Lotyšsko donuceno přijmout metody sovětského zemědělství. Venkovu tak byla vnucena kolektivizace. Poněvadž Lotyšsko stále ještě mělo dobrou infrastrukturu a vzdělané odborníky, v Moskvě se rozhodlo, že některé ze sovětských nejpokročilejších továren budou mít základnu v Lotyšsku. Aby tyto továrny mohly být uvedeny do provozu, zemi zaplavili ruští dělníci, jejichž počet výrazně snížil podíl rodilých Lotyšů. Na konci 80. let tak tvořili Lotyši pouhých 50% obyvatelstva.
Liberalizace komunistického režimu v SSSR začala v polovině 80. let. V Lotyšsku se okamžitě objevilo několik masových sociálně-politických organizací, které využily této příležitosti - Lidová fronta (Tautas Fronte), Hnutí za národní nezávislost Lotyšska (Latvijas Nacionālās neatkarības kustība), Občanský kongres (Pilsoņu kongress). Tyto organizace byly pro obnovu státní nezávislosti. 23. srpna 1989 uplynulo 50 let od podepsání protiprávního Paktu Molotov-Ribbentrop. Aby obrátili pozornost světa na osud pobaltských států, Lotyši, Litevci a Estonci utvořili lidský řetěz v délce 600 kilometrů z Tallinnu přes Rigu do Vilniusu.
Obrázek č. 5: Baltský řetěz v Lotyšsku – také Baltská cesta (estonsky Balti kett, lotyšsky Baltijas ceļš, litevsky Baltijos kelias) byla pokojná politická demonstrace, která proběhla 23. 8. 1989 ve třech baltských zemích, okupovaných tehdy Sovětským svazem. Odhadem dva milióny lidí vytvořily lidský řetěz dlouhý přibližně 600 kilometrů s cílem ukázat soudržnost tří pobaltských národů a podtrhnout jejich snahu o obnovení suverenity. Iniciátory akce byla tři národní opoziční hnutí – estonské Rahvarinne, lotyšská Tautas fronte a litevský Sajūdis — a společně vytvořená koordinační Baltská rada. Řetěz spojil hlavní města pobaltských republik — Vilnius, Rigu a Talinn. Po rozpuštění řetězu se na mnoha místech konala lidová shromáždění, na nichž si lidé připomínali minulé události a též výslovně vyjadřovali vůli po obnovení národní suverenity. Akci též v různé míře podpořily orgány veřejné moci všech tří, tehdy ještě sovětských, baltských republik.
Pozoruhodný krok k obnově nezávislosti byl učiněn 4. května 1990. Nejvyšší sovět Lotyšské SSR schválil Deklaraci o obnově nezávislosti, která stanovila přechodné období. 21. srpna 1991 parlament odhlasoval ukončení přechodného období a tím obnovil předválečnou nezávislost Lotyšska. V září 1991 byla nezávislost uznána SSSR.
Celé území státu leží na pevnině. Lotyšsku nepatří v Baltském moři žádný ostrov. Podél pobřeží leží pásmo písečných dun. V Lotyšsku existuje hustá říční síť. Největšími jsou Daugava, Venta a Gauja. Celková délka řek v Lotyšsku činí 38 000 kilometrů.
Je zde také mnoho jezer, celkem 2 256. Mají celkovou rozlohu 1 000 kilometrů čtverečních. Velkými jezery jsou Lubanas či Rāznas. V zemi se nachází taktéž mnoho bažin, které tvoří až 10 procent rozlohy. Národními stromy jsou dub a lípa, národní květinou sedmikráska. Konipas bílý je považován za národního ptáka. Velkým symbolem Lotyšska je také jantar, který patří k nejoblíbenějším turistickým suvenýrům.
Obrázek č. 6: Jantar, fosilizovaná pryskyřice třetihorných jehličnanů, je symbolem Lotyšska
Lotyšsko má čtyři národní parky. Národní park Gaujas v povodí stejnojmenné řeky je největší v Pobaltí a je nejstarším lotyšským národním parkem, založeným roku 1973. Po zisku samostatnosti vznikly ještě tři národní parky – Národní park Kemeri (vyhlášen 1997), Národní park Slītere (1999) a Národní park Rāzna (2007). Všechna nějak chráněná území mají rozlohu 2,790 km2, což představuje 20 procent rozlohy Lotyšska.
Lotyšsko má 5. nejvyšší pokrytí územím lesy v Evropské unii, po Švédsku, Finsku, Estonsku a Slovinsku. Lesy zabírají 3 497 000 hektarů neboli 56% celkové rozlohy země.
Zámek Rundāle je jedním z lotyšských architektonických skvostů, jenž je skvělou ukázkou barokního slohu a kterému se nejen díky jeho předloze právem přezdívá baltské Versailles. Zámek si spolu s jeho vlastníky prošel zajímavými milníky. Stavbu zámku projektoval stejný architekt jako Zimní palác v Petrohradě. Letovisko Jūrmala je pro změnu zase největší letovisko Pobaltí, které přitom leží pouze 15 kilometrů od Rigy. V době carského Ruska byla tato 20 kilometrů dlouhá písečná pláž oblíbeným letoviskem carské rodiny. Pobřeží Jūrmaly je lemováno borovicemi a dřevěnými vilami ve venkovském stylu odkazujícím na blízký vztah Lotyšů k přírodě.
Obrázek č. 7: Zámek Rundāle
Závěr:
Vážení čtenáři, milí klienti, dnešním pojednáním o Lotyšsku jsme sice dokončil sérii o pobaltských státech, nikoliv však v žádném případě náš seriál o svobodě, demokracii a cestování v Evropě. Pevně věříme, že se lidé v Bělorusku již své svobody brzy dočkají, a my tak budeme moci konečně symbolicky dovršit tuto řadu s tímto velkolepým tématem. Dokud totiž jediná země v Evropě bude nesvobodná, bude morálně poroben či ujařmen celý náš kontinent!
Prameny:
https://www.cestujlevne.com/pruvodce/lotyssko/kultura,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Baltsk%C3%BD_%C5%99et%C4%9Bz,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Loty%C5%A1sko,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Riga,
https://www.denik.cz/ze_sveta/litva-belorusko-baltsky-retez-baltska-cesta.html,
https://www.euroskop.cz/486/sekce/lotyssko/,
https://www.mfa.gov.lv/cz/prague/o-lotyssku/dejiny-lotysska,
https://www.mundo.cz/lotyssko,
https://pixabay.com/cs/photos/loty%C5%A1sko-z%C3%A1mek-rund%C4%81le-z%C3%A1mek-3723745/,
https://www.radynacestu.cz/magazin/lotyssko/,
https://www.svetmineralu.cz/magazin/jantar-kouzelna-pryskyrice/.
Mgr. Petr Jezdinský