Srbská Lužice zve o velikonočních svátcích k návštěvě Saska a Braniborska
zveřejněno 01. 04. 2023Vážení klienti, milí čtenáři, Lužické hory tvoří už více než 600 let starou zemskou hranici Čech. Na jejich severních svazích se nachází území historické země, která dala tomuto pohoří jméno - Lužice. Tato slovanská zem byla v minulosti jednou z vedlejších zemí Koruny České a později byla připojena k Sasku a Prusku. Spolu s Němci zde dodnes žije nepočetný národ Lužických Srbů, jehož jedinečná, ale menšinová kultura pozvolna slábne. Ubývá těch, kdo hovoří srbským jazykem, ubývá těch, kdo čtou srbské knihy a ubývá i těch, kdo o Lužických Srbech ještě ví.
Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část tehdejší NDR (tzv. „Nových spolkových zemí“), historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: dolní lužickou srbštinu a horní lužickou srbštinu. Jejich pojmenování Srbové (německy Sorben na rozdíl od jihoslovanských Serben), česky Lužičtí Srbové, je pojem, který jednotně označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice (Lužičané) a Horní Lužice (Milčané). Vlastní Srbové byli příslušníky slovanských kmenů, které žily na západ od nynějších Lužičanů a Milčanů v dnešní Horní Lužici a kteří vlivem germanizace upadli v zapomenutí.
Obrázek č. 1: Mapa Lužice, na mapce je možné částečně rozlišit i lužickosrbské kroje.
Lužičtí Srbové jsou rovněž posledními potomky kdysi širokého slovanského osídlení sahajícího podél Labe až k Baltskému moři. Lužičtí Srbové jsou nám blízko po historické, kulturní i jazykové stránce. Lužická srbština je hned po slovenštině druhým nejbližším jazykem češtině. Po tři století byla Lužice součástí českého státu. Lužičtí Srbové byli vždy v kontaktu s naší zemí. Nadaní lidé jezdili do českých zemí za vzděláním. Zejména jezuité nabízeli katolické mládeži z Lužice stipendia na svých školách. Vedle Prahy třeba v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci nebo Olomouci. V Praze byla ve 20. letech 18. století pro lužickosrbské studenty vystavena zvláštní kolej. Byla vybudována na Malé Straně podle návrhu Kiliána Ignáce Dietzenhofera. Tento konvikt pro Lužičany je známý jako Lužický seminář. Záhy se stal místem, kde se setkávali a vzájemně ovlivňovali lužickosrbští a čeští intelektuálové. V 19. století sehrál důležitou roli v rámci národního obrození a pěstování slovanské vzájemnosti. Do semináře docházel Josef Dobrovský, Václav Hanka nebo Karel Jaromír Erben. Po první světové válce, kdy se Lužice stala součástí Výmarské republiky, zájem Čechů o Lužické Srby vrcholil. Společnost přátel Lužice měla tisíce členů, mezi něž patřil i hradní kancléř Přemysl Šámal. Koneckonců Lužičany podporoval i prezident Masaryk. Spolek pomáhal Srbům i po nástupu nacismu v Německu. Těsně po skončení války umožnilo Československo desítkám mladých Lužických Srbů studovat na československých středních školách. Po únoru 1948 podpora Lužických Srbů ustala. Nebylo to ideologicky žádoucí. Lužice byla přece součástí spřízněné komunistické NDR, takže podpora Lužických Srbů by mohla působit dojmem, že východoněmečtí soudruzi se snad o svou národnostní menšinu dobře nestarají.
Obrázek č. 2: Vlajka Lužických Srbů v typických slovanských barvách, stejně jako česká vlajka - modrá, červená, bílá. Hymna se nazývá Rjana Lužica (Krásná Lužice). Pochází také z 19. století (1827). Hudbu k ní složil lužickosrbský hudební skladatel a národní buditel Korla Awgust Kocor. Za národní strom považují Srbové, stejně jako Češi, lípu.
Hornolužická srbština se podobá staročeštině ze 14. a 15. století, protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou, podobá se spíše polštině a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je dost velký, určitě větší než mezi češtinou a slovenštinou.
Studiem lužického jazyka a kultury se zabývá tzv. sorabistika. V České republice se vyučuje na Univerzitě Karlově.
Znaky a příklady lužické srbštiny:
Duál neboli dvojné číslo: je mluvnická kategorie čísla vyjadřující dvojnost, párovost. Např. dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce;
Jednoduchý minulý čas: widźach (viděl jsem);
Souhláska ć, která nahrazuje české T. Např. ćělo (tělo);
Souhlásky dź, která se vyslovuje jako ď. Např. dźěći(děti), dźěłać (dělat), nadźija (naděje), njedźela (neděle);
Ve slovní zásobě je mnoho staročeských slov. Také tzv. všeslovanských slov jako je např. woda, zemja, člowjek, chlěb, …, dále i slov převzatých z češtiny jako dźiwadlo, wobrazowka…
Obrázek č. 3: Dopravní cedule Budyšína při vstupu do města (obce)
Obrázek č. 4: Cedule na krámku s potravinami
V době NDR byla vybudována velkorysá síť lužickosrbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Lužickosrbský institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, lužickosrbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Lužických Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina (národní a kulturní organizace, která zastřešuje řadu lužickosrbských spolků) byla zcela pod vlivem SED.
Obrázek č. 5: Emblém Domowiny
Obrázek č. 6: Srbský dům v Budyšíně – sídlo Domowiny
Obrázek č. 7: Lužickosrbské gymnázium v Chotěbuzi (Cottbus)
Málokde v Německu se najde kraj, kde tradice dodržují v takovém rozsahu jako v Lužici, a to zvláště o Velikonocích. Mnohé zvyky, dávno již jinde zapomenuté, zde jsou stále o Velikonocích udržované. Na vesnicích Lužického Srbska, ale i ve městech, kde mají předzahrádky, zdobí ve svatém týdnu ovocné stromky a keře vyfouknutými barevnými skořápkami vajíček. K lidové zábavě bez rozdílu vyznání patří koulení vajíček ze svahu za výkřiků „vejce, vejce“. Koulet se může nejen natvrdo vařené vejce, ale i koláče, jablka, pomeranče. Spoluhráči pod svahem koulený předmět chytají a zůstává v jejich vlastnictví. Tento zvyk se udržuje především v Budyšíně a okolí. Rozšířenější zábavou je hledání velikonočních vajíček, zajíčků a slepiček. Děti v neděli odcházejí s rodiči na louku, kde jsou sladkosti ukryté v trávě nebo v malých keřích, kde je hledají. Pro děti se připravují i další zábavy, jako krášlení vajíček.
Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. Hluboce věřící křesťané se na tuto slavnost připravují po celý rok. Každý jezdec musí také po celý rok chodit do kostela, jinak není hoden zařadit se do průvodu velikonočních jezdců. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím, s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž. Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne. Nejznámějšími místy, kde projíždí až několik stovek jezdců, jsou Wostrowc-Ostritz Budyšín, Wojerecy-Hoyerswerda, Radwor-Radibor, klášter Marienstern, Ralbicy-Ralbitz, Wittichenau-Kulowo, Kamjenc-Kamenz. Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly.
Obrázek č. 8: Velikonoční jízda v klášteře Mariina Hvězda (Marienstern, Panschwitz-Kuckau)
Avšak tento velikonoční zvyk se slaví i na území České republiky, a to konkrétně v Klukavci v českém Slezsku a v Mikulášovicích ve Šluknovském výběžku.
Závěr:
Vážení čtenáři, milí klienti, v současné době je přístup německé společnosti k Lužickým Srbům vstřícný. Německý stát (spolkové země Sasko a Braniborsko) uznávají Lužické Srby jako národností menšinu, přiznávají jim práva, provozují lužickosrbské školství (školky, školy, gymnázia), podporují lužickosrbskou kulturu a jazyk. I dnes však Lužičtí Srbové v německém státě v některých ohledech strádají a ocitají se v ohrožení. Hornolužičtí Srbové jsou oslabování zavíráním základních škol, v Dolní Lužici jsou dále bourány vesnice při povrchovém dobývání hnědého uhlí. Prostředky poskytované na lužickosrbskou kulturu jsou omezovány (klesá např. počet vydávaných knih, trpí činnost uměleckých souborů). Potíže přináší i rozdělení Lužických Srbů mezi dvě spolkové země, Sasko a Braniborsko (odlišný školský systém, jiné zákonodárství). Proto je i dnes pro Lužické Srby velmi podstatná podpora slovanských národů, především Čechů a Poláků.
V této souvislosti by se v případě tzv. slovanské vzájemnosti mělo odkazovat spíše na tradiční spojenectví či přátelství se Slovenskem, Lužicí, Polskem, Podkarpatskými Rusíny, Slovinskem, Chorvatskem, Bulharskem nebo Severní (ale i řeckou) Makedonií (Cyril a Metoděj), a nikoliv jak to činí některé extremistické politické subjekty bez znalosti věci (nebo možná schválně) pouze na spojení s Ruskem. Velmi bohaté vzájemné česko-lužickosrbské vztahy, které se nyní velmi rozvíjejí, byly přitom přerušeny až v letech nacismu a totalitního socialismu.
Více se o velikonočních tradicích v Dolním Lužici (část Braniborska), Horní Lužici (část Saska) a v České Lužici můžete dozvědět v pořadech České televize na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10345246171-velikonoce-v-luzici-a-pod-luzickymi-horami/21054215094/.
Prameny:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Domowina;
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%Bei%C4%8Dt%C3%AD_Srbov%C3%A9;
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velikono%C4%8Dn%C3%AD_j%C3%Adzda;
https://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove;
http://www.luzice.com/category/blog/;
http://www.luzice.com/category/blog/;
http://www.luzice.cz/home/luzicti-srbove.dot;
http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clsrboc;
Mgr. Petr Jezdinský