26. září slavíme Evropský den jazyků, jeden z přirozených znaků rozmanitosti Evropy
zveřejněno 01. 09. 2021Vážení čtenáři, milí klienti, jednou z typických charakteristik Evropy je její jazyková pestrost, různost skrze níž máme v současné době (ne vždy tomu totiž tak ale bylo) při výuce ve škole či v jazykových kurzech možnost poznávat i kulturu, dějiny, právní systémy, politiku, národní ekonomiky či další reálie (souvislosti) odlišných evropských národů. Velmi zásadní až klíčové je to dle názoru pisatele v případě sousedních zemí, se kterými jsme neměli vždy přátelské vztahy, často tomu bylo právě bohužel opačně (viz závěr).
Evropský den jazyků se slaví každoročně 26. září, a to na podkladě prohlášení Rady Evropy (pozn. nikoliv Evropské unie!) z 6. prosince 2001 vydaného ke konci Evropského roku jazyků, který Rada Evropy (pozn. Ta zahrnuje všechny státy Evropy s výjimkou Běloruska, Vatikán má pak statut pozorovatele) uspořádala společně s EU. Vizí tohoto svátku je propagace jazykové rozmanitosti a studium jazyků v evropských zemích.
Obrázek č. 1: Logo Evropského dne jazyků
Obrázek č. 2: Mapka jazyků v Evropě
Jen pro představu uvádíme, že na území Evropy se v současnosti vyskytuje zhruba 225 domorodých jazyků, což představuje asi 3 procenta z celkového počtu jazyků na světě. Většina evropských jazyků je pak indoevropského původu. Od konce 18. století je nejrozšířenější řečí v Evropě (jak geograficky, tak i počtem rodilých mluvčí) ruština, která v této roli vystřídala francouzštinu. Podle statistik rodilých mluvčí hovoří přibližně 150 milionů Evropanů denně rusky, následuje němčina (asi 95 milionů), angličtina a francouzština (po 65 mil.), italština (60 milionů), španělština a polština (po 40 mil.), ukrajinština (30 milionů). Ve studiu cizích jazyků je v současné době v Evropě nejpopulárnější angličtina, následována němčinou, francouzštinou, italštinou, ruštinou a španělštinou.
Evropský den jazyků (EDJ) je den podpory jazykového vzdělávání v Evropě. Jeho organizaci má na starosti Evropské centrum pro moderní jazyky, které sídlí v Grazu (Štýrském Hradci). Hlavní cíle EDJ jsou:
1. Zvýšit povědomí veřejnosti o důležitosti jazykového vzdělávání, podpořit vícejazyčnost a mezikulturní porozumění;
2. Propagovat jazykové a kulturní bohatství Evropy;
3. Povzbudit celoživotní jazykové vzdělávání ve škole i mimo ni.
Webový portál věnovaný EDJ: http://edl.ecml.at/ je dostupný v 35 jazycích včetně češtiny. Jednotlivé instituce, které se k oslavě EDJ připojují, se na webových stránkách EDJ mohou registrovat a do sdíleného kalendáře zapsat podobu svých plánovaných aktivit. Akce EDJ, které probíhají po celé Evropě a stále více i na dalších kontinentech, organizují většinou školy, univerzity, jazykové a kulturní instituce a taktéž překladatelské kanceláře Evropské komise.
Evropské jazykové dědictví je tedy s cca 225 původními jazyky bohaté a rozmanité, a to je hodno oslavy. Ale jak dobře jde Evropanům osvojovat si jazyky svých blízkých (a vzdálenějších) sousedů? Mnoho obyvatel starého kontinentu se domnívá, že znalost jednoho jazyka je postačující. Přibližně polovina až dvě třetiny celosvětové populace je však do určité míry bilingvní a velký počet lidí je plurilingvní (vícejazyčný), tzn. má určitou znalost několika jazyků (pasivní porozumění, psaní, konverzace…). Plurilingvismus je pro člověka mnohem přirozenější než monolingvismus. Miliony lidí se domnívají, že vyjma své mateřštiny žádný další jazyk neznají, ale celá řada z nich jiný jazyk do určité míry ovládá. Dnes přitom existují větší možnosti naučit se novému jazyku než kdykoliv předtím. Rada Evropy ve snaze podtrhnout význam učení se jazykům ustanovila Evropský den jazyků (EDJ). Cílem EDJ je podporovat vícejazyčnost. Vícejazyčnost není nic nového ani neznámého. Je běžnou součástí každodenního života celé řady národů v Africe a Asii a je obvyklá i v některých koutech Evropy, zejména v Beneluxu a ve Skandinávii či v oblasti Středozemního moře. Vícejazyčnost neznamená, že bychom měli strašit lidi a tvrdit jim, že by se měli snažit dostat se na úroveň rodilého mluvčího. Jejím cílem je dorozumět se podle vašich vlastních potřeb a požadavků. Mezinárodní šíření angličtiny se zdá být velmi silně na postupu a z nezávislých empirických šetření vyplývá, že naučit se angličtině alespoň na určité úrovni je prioritou pro největší počet studentů cizího jazyka (podle průzkumu Eurobarometru každý třetí člověk uvádí, že se anglicky domluví). I když však tohoto cíle dosáhnete, není žádný důvod, proč u angličtiny také skončit. I celá řada dalších řečí je cenným nástrojem pro to, abychom získali maximum životních zážitků, ať již pracovních, anebo jednoduše při cestování. Jednou z ironií globalizovaného světa je, že by se význam znalosti angličtiny mohl pro futuro snížit. Jak bude více a více lidí ovládat tento jazyk, z něhož se stala jakási moderní „lingua franca“, bude ruku v ruce s tím nabývat na významu schopnost mluvit i dalšími jazyky. Rodilí mluvčí angličtiny budou muset na trhu práce i v systému vzdělávání soupeřit s kandidáty, kteří ovládají svou mateřštinu a navíc ještě angličtinu, a kteří mimoto mají často v malíčku i obstojné znalosti třetího či čtvrtého jazyka. Jazykové znalosti však nemají pouze ekonomický přínos. Podněcují nás k tomu, abychom byli otevřenější k ostatním a k jejich kulturám a postojům, a umožňují větší mentální flexibilitu, neboť nám předkládají různé způsoby vnímání světa a tvárnost úhlu pohledu. Neměli bychom podceňovat ani další hodnotu související s osvojováním cizích jazyků, která spočívá v tom, že nám cizí jazyk umožňuje nahlédnout do jiných lidí, kultur a tradic cizích zemí. Lidé, kteří se umějí bez problémů dorozumět s lidmi z jiných kultur, jsou zpravidla také tolerantnější. Mimoto je důležité si uvědomit, že znát jen svůj vlastní jazyk znamená být závislý na jazykových dovednostech a dobré vůli druhých. Učit se používat další jazyk je mnohem více než jen osvojovat si užitečnou dovednost – je to též výrazem úcty pro identitu a kulturu druhých a výraz respektu pro rozmanitost.
Závěr:
Jazyky jsou základním aspektem (atributem) života lidí a demokratického fungování společnosti. Vedle toho autor tohoto příspěvku vždy např. Finům (finština a švédština), Jihotyrolanům (němčina, italština, ladinština), Lucemburčanům, Alsasanům (francouzština, němčina) nebo obyvatelům Těšínska (polština, čeština) záviděl jejich vícejazyčnost, myšlení v cizím jazyce s schopnost se domluvit se svými, většinou většími či mocnějšími sousedy.
V této rovině je třeba i zdůraznit, že prvorepublikové Československo bylo, než ho rozbil Hitler se svými soukmenovci, rovněž (dokonce) multilingvním státem s češtinou, němčinou, slovenštinou, maďarštinou, polštinou a rusínštinou. Ještě moje babička (ročník 1924) mi vyprávěla, jak byla na handlu v Českém Dubu, aby se naučila německy a naopak stejně staré děvče z německé rodiny (rodiny tzv. českých Němců) bylo u prababičky a pradědečka ve Žherách na Kolínsku, aby se naučilo česky. Tento článek je koncipován v době, kdy německý spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier navštívil při své návštěvě České republiky kryptu parašutistů, kteří mj. provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vzdal několikrát hold Nicholasi Wintonovi a možná právě až symbolicky v Ústí nad Labem zavítal do místního muzea na výstavu „Naši Němci“. Je nutno si spravedlivě přiznat, i když to Češi neslyší rádi, že „české“ sklo, „české“ lázně (Karlovy Vary, Františkovy a Mariánské Lázně), jablonecká bižutérie, turistický ruch v Krkonoších nebo např. Becherovka byly artikly, které vymysleli a rozvíjeli německy hovořící obyvatelé na našem území. Z vyprávění svého tatínka, jehož otec pocházel z Jilemnice vím, že dědeček znal osobně všechny německé majitele bud v Krkonoších, a nikdy se až do příchodu Henleinovců s Němci nedostal alespoň do verbálního konfliktu. Lidé žili vedle sebe. Je třeba dodat, že většina židovského obyvatelstva pak hovořila německy, resp. byla bilingvní.
Stejně tak by starší generace neměla zavrhnout (mnohdy nenáviděnou) ruštinu, která není pouze řečí Brežněva, Putina atd., ale jazykem a nádhernou literaturou např. Dostojevského, Puškina či Bulgakova.
Navíc až do rozpadu Československa Češi alespoň rozuměli díky televizním pořadům Slovákům, kteří mají ale ve své zemi daleko lepší možnost sledovat televizní pořady v češtině či dostávat český denní tisk. Drevokocúr opravdu není slovensky veverka! Na Slovensku je také zcela běžné, že se děti dívají na česky namluvené pohádky. Spousta občanů Slovenské republiky pak umí i perfektně česky, a to vedle i maďarštiny.
I z výše nastíněných důvodů se v příštím roce 2022 plánujeme v souladu s naší firemní misí věnovat jazykovým, resp. národnostním menšinám např. v Itálii, Francii, Německu, popř. na území Velké Británii, Španělska nebo Skandinávie a v tomto ohledu nemůžeme sebekriticky vynechat ani Českou republiku, neboť termín demokracie, jak je vykládán ve státovědě, politologii, popř. v ústavním právu na všech právnických fakultách není pouze lidovládou, resp. vládou většiny, ale právě i ochranou menšiny se všemi jejími důsledky, které spočívají např. v používání regionálních jazyků na úřadech, v justici a masmédiích, přímým zastoupením ve vládě či v zákonodárném sboru nebo svobodou vyznání etc.
Odborné zdroje:
Pelikán, A., Plesník, V. Steinmeiera zaujala výstava Naši Němci. Deník Právo-příloha Zpravodajství, dne 28. srpna 2021, s. 2.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_den_jazyk%C5%AF,
https://edl.ecml.at/Home/Movingintothepolyglotage/tabid/2970/language/cs-CZ/Default.aspx,
https://www.coe.int/en/web/language-policy/home,
https://www.msmt.cz/mezinarodni-vztahy/evropsky-den-jazyku,
https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/usti-navsteva-prezident-nemecko-20210827.html.
Mgr. Petr Jezdinský