3. října si připomínáme třicet let od znovusjednocení Německa
zveřejněno 03. 10. 2020Vážení klienti, milí čtenáři, tímto pojednáním budeme pokračovat v našem letošním seriálu o Evropě, demokracii, svobodě a otevírání nejen hranic mezi státy na evropském kontinentu, nýbrž i lidských srdcí. 3. října 2020 totiž uplyne už neuvěřitelných 30 let od znovusjednocení Německa, kterému předcházel pád železné opony, jež „reprezentovala“ Berlínská zeď, zeď hanby, která symbolizovala nejen bipolární rozdělení světa po 2. světové válce, ale i lidské utrpení, bolest a odloučení rodin. Pád Berlínské zdi a vlády jedné strany v Německé demokratické republice předešla a uspíšila hromadná emigrace občanů NDR a tak de facto navážeme na naši aktualitu z letošního léta o přestřihování drátů na maďarsko-rakouské hranici. Avšak své nezastupitelné místo v dnešním článku bude mít prostřednictvím německého velvyslanectví v Praze i naše hlavní město a události, které se v něm udály, jež se staly nadějí nejen pro tisíce východních Němců, kteří přes ambasádu v Praze (ale i ve Varšavě a v Budapešti) utíkali na Západ, nýbrž po druhé světové válce i jedním ze světlých bodů česko-německých a německo-českých bilaterálních vztahů. V neposlední řadě to byla naštěstí taktéž doba význačných světových státníků, kteří zažili hrůzy 2. světové války, a snad i právě proto mohl k pomyslnému stolu zasednout křesťanský demokrat H. Kohl se socialistou F. Mitterrandem, konzervativní M. Thatcherová s komunistou M. Gorbačovem, který si předtím podal ruku s republikánem G. Bushem.
Obrázek č. 1: Helmut Kohl, „Kancléř sjednotitel“ (Kanzler der deutschen Einheit), muž velkých gest, který ale např. z pohledu zklamaného Václava Havla nenavštívil při první návštěvě naší země Lidice.
Německé znovusjednocení (pozn. německy Deutsche Wiedervereinigung) je označení pro politický, státovědecký a ústavně-právní proces připojení Německé demokratické republiky včetně Východního Berlína ke Spolkové republice Německo, završený 3. 10. 1990.
Bylo vyústěním dlouhodobých snah západoněmeckých politiků a veřejnosti o překonání poválečného uspořádání Německa. Znamenalo definitivní konec rozdělení Německa a znovuobnovení německé jednoty, ovšem v hranicích, které byly stanoveny vítěznými mocnostmi druhé světové války.
Spolková republika Německo pokračuje od té doby se stejným státoprávním uspořádáním, jaké bylo kodifikováno při vzniku západoněmeckého státu v květnu 1949, a se svým nadále platným Základním zákonem (Grundgesetz), de iure ústavou SRN. Byla však rozšířena o pět nových spolkových zemí (pozn. Neue Bundesländer) a sjednocený Berlín, do kterého byly začleněny jak dosavadní Západní, tak i Východní Berlín (viz níže).
Hlavním právním předpokladem znovusjednocení Německa byl tehdy právě existující článek 23 Základního zákona, který stanovil, že se ke Spolkové republice Německo může připojit jakákoliv země demokratickým přijetím právě Základního zákona svými občany/volenými zástupci. Tímto způsobem se v roce 1956 připojilo k SRN Sársko. Dne 3. října 1990 zanikla Německá demokratická republika a pět nových spolkových zemí, to jest Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko a sjednocený Berlín se připojily ke Spolkové republice Německo.
Obrázek č. 2: Grundgesetz (pozn. Základní zákon), Ústava Spolkové republiky Německo
Na pozadí klidných (až na exempci Rumunska) politických převratů v celém východním bloku, hlavně pak změn přímo v SSSR, kde již od roku 1985 probíhala liberálnější éra Michaila Gorbačova, zesilovala vláda kancléře Helmuta Kohla v druhé polovině osmdesátých let smluvní styky s NDR (poskytování úvěrů, Honeckerova návštěva v SRN).
Konfliktní situace vznikly až v létě a na podzim 1989, a to následkem velké uprchlické vlny občanů Německé demokratické republiky (a to přestože NDR byla spolu s Československem v socialistickém bloku zemí s nejvyšší životní úrovní, bylo v ní povoleno i živnostenské podnikání, kdy se u našich severozápadních sousedů nacházely např. privátní restaurace, pekařství, zubní ordinace, kominictví atd.) přes velvyslanectví SRN v Praze (Lobkovický palác na Malé Straně), Varšavě a Budapešti.
Obrázek č. 3: Situace na zahradě velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze se rovnala humanitární krizi, kdy pomáhali nejen zaměstnanci ambasády, Německý červený kříž, Bundeswehr ale i Pražané, kteří přinášeli uprchlíkům deky i jídlo. Až do pádu Berlínské zdi prošlo pražskou ambasádou ve třech vlnách 15 000 uprchlíků, kteří nakonec mohli do SRN vycestovat pomocí „Vlaků svobody“.
Obrázek č. 4: Hans-Dietrich Genscher, ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo, další z velkých postav nejen znovusjednocení Německa, nýbrž díky hospodářským úspěchům SRN a tradiční německé angažovanosti v evropských záležitostech samozřejmě i světové zahraniční politiky
Obrázek č. 5: Hans-Dietrich Genscher, sám rodák z tehdy východoněmecké Halle an der Saale, vstupuje dne 30. září 1989 na balkon Lobkovického paláce, aby o chvíli později pronesl památnou větu (cit.): „Liebe Landsleute, wir sind zu Ihnen gekommen, um Ihnen mitzuteilen, dass heute Ihre Ausreise [… möglich geworden ist.], „Milí krajané, přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“ Ve svých pamětech Genscher označil chvíle na pražském velvyslanectví za nejsilnější v celé své politické kariéře.
Obrázek č. 6: Pamětní deska na Genscherově balkoně Lobkovického paláce v Praze
Německo je Čechům vděčné za roli, kterou sehráli při pádu Berlínské zdi, konstatoval bývalý německý spolkový kancléř Gerhard Schröder (za SPD) při setkání s českým prezidentem Milošem Zemanem, který se zúčastnil minulý rok oslav třicátého výročí pádu Berlínské zdi. To, co se tenkrát odehrálo na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, kde se po tisících shromažďovali východní Němci toužící vycestovat na Západ, bylo podle jeho názoru jedinečné a napomohlo ke scelování Německa. „Nikdo nikdy nezapomene, že jeden ze začátků tohoto vývoje se samozřejmě odehrál v Praze,“ připomněl Schröder k dění, které předcházelo pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989.
Vedle toho současně došlo k de facto otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem. Dne 7. října 1989 oslavila NDR své čtyřicáté výročí založení, ale protesty se vyhrocovaly a 18. října 1989 abdikoval Erich Honecker ze svých funkcí, oficiálně ze zdravotních důvodů. Jeho následníkem se stal Egon Krenz, ale již 7. listopadu odstoupily jak vláda NDR tak i vedení SED (Sjednocené socialistické strany Německa).
9. listopadu 1989 pak došlo k historickému vystoupení člena politbyra SED Güntera Schabowského, který v přímém televizním projevu zřejmě omylem prohlásil, že hranice mezi oběma německými státy i v Berlíně jsou otevřené. Na otázku, kterou položil italský novinář Riccardo Ehrman, od kdy toto usnesení vstoupí v platnost, odpověděl totiž Schabowski, že „podle mého názoru ihned“ (což, jak se později ukázalo, nebylo správné, na druhé straně dokumentu, kterou Schabowski dostal, ale ve zmatku si ji nevšiml, stálo, že to má být od následujícího dne).
V příštích hodinách docházelo k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 23. hodiny východoněmecká pohraniční stráž „kapitulovala“, a kolem půlnoci proudily desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína. Dne 9. 11. 1989 tedy došlo k pádu Berlínské zdi a k velmi emotivním setkáním mezi obyvateli rozděleného města.
Obrázek č. 7: Günter Schabowski na tiskové konferenci oznamuje dne 9. listopadu 1989 v 18:53 hod., že občané NDR mohou okamžitě vycestovat na Západ.
Obrázek č. 8: Proud Východoberlíňanů směřuje skrze jeden z provizorních hraničních přechodů, nejen k návštěvě Západního Berlína a k menším nákupům, ale často i za svými příbuznými.
13. listopadu 1989 se Hans Modrow stal předsedou vlády Německé demokratické republiky. Krátce poté prohlásil sovětský vůdce Michail Gorbačov, že sjednocení Německa je interní záležitostí obou německých států.
28. 11. 1989 představil západoněmecký kancléř Helmut Kohl bez konzultace se západními politickými představiteli předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa“. I když o sjednocení Německa mnozí němečtí politici otevřeně nehovořili, tato otázka se vznášela ve vzduchu. Jak dokládají zveřejněné prameny, britská premiérka Margaret Thatcherová byla zásadně proti sjednocení Německa, rovněž prezident Francoise Mitterand zpočátku váhal, v Bonnu se sice vyjádřil ve prospěch sjednocení Německa, ke kterému mělo dojít v průběhu několika let. Ještě v prosinci 1989 ale Mitterand navštívil NDR, aby podpořil existenci druhého německého státu. Západní politici – včetně amerického prezidenta Bushe – možná spoléhali na to, že sjednocení Německa zabrzdí Sovětský svaz. A navíc dokonce ještě v lednu 1990 předseda vlády NDR Hans Modrow odmítal sjednocení a navrhoval „smluvní společenství“ obou německých států, začátkem února již připouštěl, že by ke sjednocení mohlo dojít. Uvnitř NDR probíhaly na téma sjednocení vášnivé diskuse, neboť ne všichni obyvatelé ho podporovali. Mnozí občané NDR dávali přednost demokratickému vývoji ve vlastním státu. V únoru 1990 navštívil Kohl v Moskvě Michaila Gorbačova.
18. března 1990 byl po svobodných volbách zvolen Lothar de Maziére novým ministerským předsedou NDR. V květnu 1990 podepsali Kohl a de Maizière smlouvu o „Měnové, hospodářské a sociální unii“, tedy o hospodářském spojení obou německých států včetně výměny východních marek za západní marky (DM) v poměru 1:1, jež vstoupila schválně v účinnost již 1. července 1990, tak aby mohli východní Němci už o prázdninách na svých dovolených platit tvrdou západoněmeckou markou. V tomto ohledu se jednalo o politický kalkul Helmuta Kohla, který mu později přinesl přízeň východoněmeckých voličů.
To byl přitom ekonomicky problematický krok, který v konečném důsledku poškodil východoněmecký průmysl. Nicméně v knize s názvem: „Helmut Kohl: Chtěl jsem sjednocení Německa“, kterou napsali autoři Kai Dieckman a Ralph Georg Reuth, jež vyšla v roce 1997 v pražském Karolinu, se lze dočíst, že východoněmecké národní hospodářství de facto stálo v roce 1989 před kolapsem a navíc statistické údaje, kdy dokonce v některých ohledech byla životní úroveň občanů NDR tabulkově na úrovni Velké Británie, byly schválně východoněmeckými nomenklaturními kádry zfalšovány.
V červenci 1990 jednal Kohl opět s Gorbačovem, a to uprostřed přírody na Kavkaze, kde jej přemluvil, aby souhlasil se sjednocením Německa. Kohl a již výše zmíněný západoněmecký ministr zahraničních Hans-Dietrich Genscher rovněž současně získali souhlas ostatních rozhodujících velmocí se znovusjednocením Německa, které bylo potvrzeno tzv. „smlouvou dva plus čtyři“ mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války (USA, SSSR, Velká Británie a Francie) a oběma dosavadními německými státy.
Závěr:
Autor tohoto článku míní, že skutečnost vyjádřená v německém znovusjednocení, kdy fyzická i psychická bariéra mezi dvěma částmi Berlína a Německa zmizela, umožnilo i cestu ke „znovusjednocení Evropy“, k tomu, že jsme dnes společně s Německem členy Evropské unie a že se nám také podařilo do značné míry odložit historii a společně pracovat na lepší, zejména hospodářské a kulturní budoucnosti našich zemí. Z tohoto důvodu vybral pisatel této aktuality za poslední přiložený obrázek nikoliv např. foto s Helmutem Kohlem při oficiálním otevření Braniborské brány dne 22. prosince 1989, ale skromný či méně okázaly obrázek společné budovy železničního nádraží v Železné Rudě-Alžbětíně, resp. Bayerisch Eisenstein (Bavorské Železné Rudě), které se po roce 1989 navrátilo do své původní krásy a je neformálním symbolem sjednocené Evropy a taktéž dokladem česko-německé(bavorské) spolupráce.
Obrázek č. 9: Společná budova nádraží v „Rudě“
Odborné zdroje:
http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-smid.php?itemid=31823,
https://deutsch.radio.cz/von-der-botschaft-die-freiheit-25-jahre-fluechtlingsdrama-prag-8282426,
http://landesecho.cz/index.php/home/1096-als-genscher-im-jubel-unterging,
https://prag.diplo.de/cz-de/-/1305628,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Grundgesetz,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Helmut_Kohl.
Mgr. Petr Jezdinský