Maďaři byli první, kdo začal demontovat nesmyslnou železnou oponu
zveřejněno 17. 07. 2020Vážení klienti, milí čtenáři, i vzhledem k restrikcím na vnitřních hranicích mezi státy schengenského prostoru, které jsou způsobené pandemií koronaviru, pokračujeme v našem evropském seriálu o otevírání hranic a sjednocování Evropy, které započalo před 31 lety. Výrazným milníkem v evropských integračních procesech bylo bezesporu i „Přestřihování drátů“ na maďarsko-rakouských hranicích. Jedním ze symbolů odstraňování železné opony mezi Burgenlandem (Hradskem) a oblastí kolem nádherné Šoproně byla pokojná demonstrace, jež nese označení „Panevropský piknik“, který se konal na hranicích obou států bývalé rakousko-uherské monarchie dne 19. srpna 1989. Vždyť vizí či misí naší společnosti je široce komunikovat se svým okolím a ovlivňovat ho a přispívat ke všeobecné spokojenosti a stabilitě.
Obrázek č. 1: Mapa kudy vedla tzv. železná opona, resp. bipolární rozdělení nejen Evropy, nýbrž i světa.
Že pád železné opony v roce 1989 začal právě v Maďarsku, nebyla náhoda. Tamější komunistický režim patřil k těm liberálnějším a na konci osmdesátých let navíc posílilo reformní křídlo uvnitř vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS). Jeho představitelé si uvědomovali, že potenciál kdysi relativně úspěšného „Kadárova gulášového socialismu“ se už vyčerpal, hospodářství stagnuje, země se propadá do obrovských dluhů, a je tedy potřeba provést změny. V květnu 1988 byl dlouholetý vůdce MSDS János Kádár odstraněn z pozice generálního tajemníka na ryze titulární post předsedy strany a o půl roku později se do čela vlády postavil reformátor Miklós Németh. V červnu pak maďarští komunisté začali podle polského vzoru jednat s představiteli opozičních uskupení o přechodu k pluralitnímu politickému systému. Změny v maďarské politice se ale neomezovaly pouze na vnitřní poměry.
Obrázek č. 2: Technicko-ženijní zabezpečení maďarské ostrahy státních hranic na maďarsko-rakouské a maďarsko-jugoslávské hranici
Začátkem května 1989 začala maďarská armáda odstraňovat tzv. „Technické zabezpečení“ (včetně minových polí), které bránilo ilegálním přechodům na hranicích s Rakouskem. Sedmadvacátého června se pak sešel maďarský ministr zahraničí Gyula Horn se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem a společně se nechali vyfotografovat při symbolickém stříhání drátěného plotu.
Události na maďarských hranicích dělaly starosti především východnímu Německu, které se marně dovolávalo zásahu Moskvy a vyhrožovalo Budapešti odvetnými kroky. Honeckerův režim měl k obavám dobré důvody. Počátkem léta 1989 totiž přestaly maďarské orgány vracet do vlasti východní Němce zadržené při pokusech o útěk na Západ. V důsledku toho do Maďarska zamířily tisíce obyvatel NDR toužících po emigraci. Jejich sen se naplnil v noci z 10. na 11. září, kdy jim Némethova vláda umožnila legální odchod do Rakouska.
Trhlina v „Železné oponě“, která začala vznikat v květnu 1989 na maďarsko-rakouské hranici, dorazila se zpožděním několika měsíců i do dalších komunistických zemí. Počátkem listopadu byly natrvalo otevřeny přechody v berlínské zdi a v polovině následujícího měsíce symbolicky padly drátěné zátarasy i na československých hranicích.
Reformátorům bezesporu pomohl i tehdejší postoj Moskvy, jelikož tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov, který zrušil tzv. Brežněvovou doktrínu (viz: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/doktr_brez.php), na rozdíl od dalších lídrů komunistického bloku proti demontáži hraničních zábran neprotestoval. Právě obavy, že by Sovětský svaz mohl s pomocí vojsk Varšavské smlouvy v Maďarsku kvůli jeho reformním krokům a otevření železné opony zasáhnout stejně jako při krvavém potlačení protikomunistického povstání v roce 1956, vedení MSDS strašilo nejvíce. Imre Pozsgay, tehdejší tajemník ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS), už dříve popsal, že rozhodnutí o odstranění hraničních zátarasů se začalo v Maďarsku rodit již v roce 1988. Tehdy Pozsgay během inspekce hranic s Rakouskem u hraničního přechodu Nickelsdorf řekl do té doby nepředstavitelnou věc, že železná opona je „Ostudou Evropy“. Ústřední výbor MSDS rozhodl 28. února 1989, že vládě doporučí, aby hraniční zátarasy nechala demontovat. Maďaři se tak rozhodli režim na dosud přísně střežených hranicích uvolnit právě v době, kdy východoněmecký vůdce Erich Honecker prohlašoval, že Berlínská zeď „Bude stát ještě sto let“.
V úvodu zmíněný Panevropský piknik byla povolená pokojná demonstrace na rakousko-maďarských hranicích poblíž Šoproně 19. srpna 1989, spočívající v tříhodinovém otevření hranic mezi Maďarskem a Rakouskem. Několik stovek občanů NDR ji využilo k útěku na Západ, a tomu se dostalo široké publicity. Panevropský piknik tak byl jednou z předzvěstí pádu železné opony a komunismu v Evropě.
Obě strany slíbily otevřít bránu na hranicích mezi obcemi Sankt Margarethen im Burgenland na rakouské straně a Sopronköhida na maďarské straně. Vůdčími osobnostmi byli Otto von Habsburg a maďarský ministr Imre Pozsgay. Otto von Habsburg, syn posledního rakousko-uherského císaře, tehdy na přednáškovém turné po Maďarsku totiž poobědval s jedním ze svých obdivovatelů. Ten přitom nadhodil, že by nebylo špatné uspořádat na jednom z hraničních přechodů do Rakouska piknikový happening – s opékáním vuřtů a se zpěvy i tanci. Nápadu se za pár dní chytila významná disidentka Maria Filecová, která vyzvala Habsburka i Pozsgaye, aby akci zaštítili. Mladý maďarský premiér Miklós Németh se rovněž přidal a referoval o plánu svým západoněmeckým přátelům.
Obrázek č. 3: Otto von Habsburg, jeden z největších politiků uplynulého 20. století, který plynně hovořil 15 jazyky (včetně češtiny) a miloval Brandýs nad Labem, kde sloužil jeho tatínek císař Karel u dragounů a Františkovy Lázně, kde císař Karel poznal maminku Zitu.
Obrázek č. 4: Jeden z památníků na Panevropský piknik, jehož součásti je i symbolický kus berlínské zdi. Byli to právě občané NDR, kteří přes Maďarsko utíkali za vytouženou svobodou.
Obrázek č. 5: Jeden z památníků na Panevropský piknik, který symbolizuje pootevřené dveře.
Závěr: Co říci na úplný závěr. Především skutečnost, že na Maďarsko a Maďary nelze nahlížet pouze prizmatem současné vnitřní a zahraniční politiky Viktora Orbána. Jedná se totiž o zemi s nelehkou historií, která byla do roku 1918 jako součást Rakouska-Uherska de facto mocností, a jež ztratila na základě Trianonské dohody většinu území s převážně maďarsky hovořícím obyvatelstvem. Ať už se jedná o např. Slavonii, Podkarpatskou Rus, zmíněný Burgenland, Sedmihradsko a atd. Není tedy divu, že Maďaři ve druhé světové válce kolaborovali s hitlerovským Německem, a po jeho porážce se dostali do sovětské sféry vlivu, kdy si Maďarsko (vedle Polska) zachovala největší punc statečnosti ze sovětských satelitů, a to nejen revolucí v roce 1956, kterou krvavě potlačily Koněvovy tanky, ale vlastním, liberálnějším přístupem, tj. tzv. Kadárovym gulášovým socialismem, kdy občan Maďarské lidové republiky, který nekritizoval veřejně věci a nenapadal stranickou linii, se těšil přijatelné míře svobody ve svém soukromí a nebyl nucen účastnit se nejrůznějších ideologických akcí. V Maďarsku nebylo povinné členství v komunistické straně, za chození do kostela nebyly žádné tresty (v Maďarsku byly v tomto období povoleny dokonce i církevní gymnázia). Došlo k povolení soukromého sektoru a podnikaní (v Maďarsku existovaly za socialismu např. privátní lékařské ordinace či notářské kanceláře). Mnoho maďarských rodin se mohlo vypravit na zahraniční dovolené. Není tedy s podivem, že s nástupem Michaila Gorbačova a jeho perestrojky a glásnosti a po zrušení výše uvedené Brežněvovy doktríny, maďarská komunistická strana, která se posléze přetvořila na socialistickou, přišla s vlastními a odvážnými národohospodářskými a zahraničně-politickými reformami. Maďaři si také nesmírně vážili v nelehkých dobách své inteligence, to jest hlavně lékařů, vysokoškolských učitelů či církevních hodnostářů.
Odborné zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1409982-zeleznou-oponu-roztrhlo-madarsko,
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/panevropsky-piknik-je-dodnes-zahadou-40293587,
https://www.nytimes.com/2017/06/06/world/europe/alois-mock-dead-austrian-foreign-minister.html,
https://cs.wikipedia.org/wiki/Panevropsk%C3%BD_piknik.
Mgr. Petr Jezdinský